Bojím se, osude!

Osude, osude jak to dál bude?
Jakýmže směrem život můj půjde?

Na tuto otázku táži se stále,
ve dne, v noci,
jakže bude to dále?

Ó osude, už dál to takhle nepůjde!
Proč vše co chci nebude?
Já ptám se, osude!

Hlasem tichým volám po štěstí,
snad příliš tichým, když táhneš mě do klestí.
Do klestí hustého,
života bez lásky, života pustého.

Však už nic od tebe nečekám, osude!
Vím, že lepší to nebude!

Kde mám ale stále brát síly,
tolik potřebné síly – jak najít bez oné víly.
Ó osude snad skonat mám chvíli co chvíli?

Jak již jsem řekl, lepší to nebude,
ale já se tě nebojím, osude!

I přes tvou nepřízeň postavím se ti tvrdě
a snad bude mým plus,
když prohlásím do světa hrdě:
já miluji "Rastafarianismus".

Tak tedy i nadále smutné to bude...
nebo mě snad překvapíš, Osude??!!