Mé rastafariánství

Když nad krajem se setmělo,
v ten půlnoční čas.
Když nic než ticho neznělo,
jen třpytný měsíce hlas.

Myšlenky plynou jak vlny na moři,
jak delfín, když hlubinou letí.
V ten teskný čas duše má zahoří.
Sedím sám, sedím tu bez objetí.

Mysl má rozjímá,
toť bohatství v samotě.
Moudrost mne objímá
- dík její ochotě.

Toť poklad, jenž dává mi samota
- má víra, jenž ctí tradice.
Pro tělo klid, pro duši robota
- ortodoxní duše, sic zatím mladice.

Když venku se setmělo
v ten půlnoční čas,
slovo duší mou zaznělo,
- to moudrosti hlas.

Zdolávající jest ženská krása,
ať na těle či na duši.
Pro mnohé muže, zdá se, spása,
však mne tohle nesluší.

Nesluší mi přátelé, nesluší mi láska.
Nesluší mi ni ohnivý cit.
Sic po mém boku mnohá je tu kráska,
já nemám práva ni jednu z nich chtít.

Hledajíce smysl svého bytí,
nacházím sílu, jenž myšlenka skýtá
- jakož obohacení skromného žití,
jakož slunce, které snad konečně nad obzor svítá.

A tak mysl má nadále rozjímá
neb to jest to bohatství samoty.
Zde moudrost mne objímá,
jakož znak Jahovi ochoty.

Když venku se setmělo
v ten půlnoční čas,
co bylo – být nemělo,
co nebylo – je jistě dosud v nás!