O té, jenž miluji

Chtěl bych namalovat obraz,
veliký a nádherný.
V něm zachytit tvé krásy odraz,
tvé jedinečnosti úměrný
- jen talent užít nadměrný!

Radost je zřít tě ve světle denním!
A pod tmavou rouškou noci též!
Dar pohledu toho za nic nevyměním!
Kéž dostal bych jej – kéž!
A kdo zná tě, ví, že nedím lež!

Každý den si dovolím představit
při rudém slunce západu,
že jen spolu můžeme se zastavit.
Ó ne..., já nechci za tě náhradu!

Tys nejdražší z nejdražších srdci mému,
jen ty mé srdce máš!
Tys ozdobou osudu zlému,
jenž jako můj ty znáš!

Já osudem se ploužím
oddaně, tiše a snad i s pláčem.
Po tobě stále více toužím,
však jiným směrem jsem stále vláčen!

Snad už jen říci mi zbývá:
Šťasten jsem, že mohu tě znát.
Z čehož nic jiného nevyplývá,
než jen, že mám tě Jamajko rád!