Tobě

Jako jitřní slunce když prozáří kraj.
Jako květ v rozpuku když provoní háj.
Stejně tak příjemně vonná a hřející,
je mi tvá přítomnost, duši mou hojící.

Ovšem jako ryba, jenž nemá vody kolem sebe,
pak cítím se já, když není tu tebe.

Stejně jako strom, jenž zmítán je vichřicí,
cítím se já, když schází mi pohled tvůj jiskřící.

Jako poutník, jehož trýzní žízeň,
cítím se já, když nemám tvou přízeň.

Však jako prosluněná louka a i ty květy na ní,
pak cítím se já, když přijde tvé psaní.

Jako ten, jenž jen těžko brání se dojetí,
cítím se já, když spočinu v tvém obětí.

Jako obloha jenž nabita je energií, když ji protínají blesky,
stejně tak cítím se já, neb s tebou je mi prostě hezky.

Stejně jako vody moří, jenž až po obzor se rozlévají.
Stejně jako kopy hvězd, jimiž nebesa v tmách oplývají.
Stejně tak širá je má touha popsat tu své pocity,
však již nenalézám slova tak velká, jak velkou jsi mi ty.